... A jak dále?

6. října 2013 v 17:15 | Kukí |  Myšlenkové bludy z Mé moskovny
Duchem nepřítomná. Ignorována. Pouze poučována. Ano - je to zpět. Pocit bezradnosti, ztracenosti, zbytečnosti. Klikrát si říkáš, že to chceš od té osoby slyšet, aby ti pomohla toto skončit. Protože sama to neuděláš - zapřísáhla ses. Ale co tedy potom? Ona ti to nikdy neřekne...nebo se mýlím?


Nehybně stojíš u prostřed všeho dění. Kolem tebe je zábávný park, který sis vytvořila. Ale místo útočiště je to další brána do hlubších pekel tvého podvědomí. Všichni tu jsou. Klaun, Kolotočář, Krotitel, Principál se Štěnětem a dokonce i ten klučina od střelnice. Tak proč ti v uších zní nová píseň? Hledáš odkud vychází. Se strachem zjistíš, že se i zde nechází "Kolo Štěstí" a další mladý kluk. Nový? Ani ne - jen nově více poznaný... Ano, ta píseň se ti tak zamlouvá, že dojdeš až k němu. Je to Hráč. A silný to soupeř.
Co pak je ti toho všeho málo? Tvoříš si tu imaginární svět, zatím co realita se ti bortí před očima. Svými ochablými prsty se snažíš zbýrat ten písek co po ní zbývá. A nestačí ti to snad už? Tobě ne. Dokud všechno nezničíš, nepřestaneš.
Heh, čekám kdy zničíš i ten tvůj Cirkus. Se na sebe podívej. Jak jsi ubohá.

Stojíš před kolem štěstí a s úsměvěm na tváří se snažíš působit mile a vyrovnaně. Přitom tvůj stím se zhroutí na zem a pláče.
Nemáš žádnou úctku k tobě, tím ale ani ne ke mě.
Ukonči to. Ty víš, že máš pouze 2 cesty. Jednu jsi zavrhla už před lety. Ale ta druhá ti pomůže psychicky nezešílet! Tak to už sakra udělej!
Se bojíš, že? Tobě se ten Cirkus, přes všechnu tu bolest, líbí. A komu ne?! Konečně tě někdo vidí i jako člověka. Cítíš se chtěná. Žádaná. Chráněná. Ale sama víš, že opak je pravdou. Jen ubližuješ. Lžeš. Všem kolem sebe - i sobě.

Stojíš u Hráče a posloucháš má slova. Na hrudi tě pálí. Chce se ti ječet. Brečet. Utíkat. Zmizet. Nikdy se nevrátit. Ale i tak tam stojíš, hrahej svou divadelní scénku. Tvou nejčastější. Jak jsi v pohodě a šťastná. Ale je to jen smyšlený scénář tebou napsaný. Jako vše co děláš.

Zatím kolem je zrcadlo, tvé oči se střetnou s tvým obrazem. Ale to co tam stojí nejsi ty. Stojí tam osoba s prázdným výrazem. Tvář má popraskanou, jako by to byl porcelán. Některé kousky už jsou odpadlé a po nich je jen hluboká černota. Rty má rudé jako krev tekoucí. A oči havraní, temné. Vlasy světlé, spuštěné podél těla přes ramena. Neupravené, neopatřené. Pohne svými rty. Při každém pohybu více praská křehká pleť. Upneš zrak na ta ústa, abys vyčetla co chce říct. Po chvíli už tušíš.

"Vítej mé já"

Po mlčenlivém vyslovení těchto slov se pousměje. Snažíš se zamrkat, že je to jen představa. Ale není. Stále tam je. A byla, i bude.
Ona je totiž to samé co ty, jen bez té přihlouplé masky. Takto vypadáš ve skutečnosti. Nejsi nic než jen se rozpadající se kus ničeho. Který nikdo nedá už dohromady. Nikdy.

Asi si myslíš, že se bavím. Ale vlastně i ano. Tvé duševní mučení mě naplňuje sílou nás zničit. A tím ulehčit od tíživé bolesti. Tak už nikoho netrap a vrať se v čase zpět.
Víš, že je lepší být tou šedou myší v rohu místnosti. Nikomu neubližuješ. Nikomu nelžeš. Na nikoho se nefixuješ. Stejně o tebe nemá nikdo zájem, tak proč se ty máš starat o ně? K čemu jsi?

"K ničemu"
"Prosím...???"
"Eto...nic, jen prosím roztoč to kolo štěstí"

Ano, k Ničemu. Jen to taj před ostatními. Stejně to vědí. I Hráč. Všichni. Falešný úsměv ti nepomůže.
Vzdej to! Vzdej to! Vzdej to!
Stejně ti všichni jen lžou. Využívají. Všude.

Tak jak dále?
Ukončíš to už?

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama