E-mail

4. června 2015 v 16:22 | Jarmila K. |  Povídky
Minna...!!!
A je to tu xD Konečně mám jednu písemnou tvorbu od Jarmily K.
Mno je to zaujímavé. Co se týká tématu... nemívá ho moc veselé, tak se prosím nedivte :)
V Nadpisu je to tak, jak to nazvala Ona...
Tak já vám to sem tedy kopíruju :)
Snad se bude líbit jako mě :)

Bye Vaše Kukí




"Sny nesmíš jen snít, ale i uskutečnit" a další povzbuzující bludy se zobrazují dnes všude. Na Facebooku, v e-mailu, na billboardech. Prostě všude.
"Uff~" těžce si oddechla studentka a dál znuděně projížděla stránky na internetu.
Vpravo dole jí monitor ukazoval 2hodiny ráno. Hlavou jí prolétla myšlenky, že by bylo dobré jít spát. Stejně nemá co na práci a spánkem jí aspoň uteče ten dlouhý a zbytečný čas. Když už byla přichystaná ulehnout a už jen měla vše povypínat a vypnout notebook, přišlo jí upozornění na nový příchozí e-mail. Zprvu ho chtěla ignorovat. Nějak jí to ale nedalo. Tak znovu usedla a klikla na otevření nové zprávy.
"Vím jak ti pomoci"
Nechápavě mrkala na text. Zmatená z toho, co jí přišlo. Ale její zvědavost jí přemohla a tak odpověděla
"A s čím?"
Připadala si hloupě. Jako nějaká třináctiletá holka, co si píše s novým objevem a netrpělivě čeká na odpověď. Bože, jak hloupě se cítila. Určitě to je jen nějaký blbý vtip.
"S Tvým rozhodnutím"
Pípla odpověď. Místo odpovědi má jen další otázky. Nu což, stejně už se jí spát nechce.
"S jakým?" rychle odepsala. Rozhodla se, že zjistí, o co jedná a kdo to je.
"Co s životem"
"Teď asi trochu nechápu"
"Vím, co se Ti honí hlavou. A taky co si udělala, i co kvůli své nerozhodnosti nedokončila"
"Nevím, co myslíš" nejistě odepsala.
"Tvé ruce. Prášky v šuplíku"
To se zděšeně odsunula od stolu. Jak tohle muže vědět? Kdo to je?
"Kdo jsi!"
"Ten, kdo ti může konečně pomoci"
"A jak asi!" začal jí brát vztek schovávající strach z neznámého.
Než přišla odpověď, podívala se na e-mailovou adresu. User byl ´dokonci_to´
Přišla odpověď.
"Popovídat si"
Popovídat? Takovou odpověď nečekala.
"Vím, že to chceš. Potřebuješ"
"Proč to děláš?" nedalo jí to. Musela se zeptat.
"Chci Ti pomoci"
Podívala se na svá zápěstí obdarována čerstvými i starými jizvami. Lehce přejela tu první konečky svých prstů. Už nemá co více ztratit.
"Tak jo"
Rezignovaně, ale i s nadějí skrytou v těch dvou slovech, odepsala.
"Začneme u Tebe. Řekni mi všechno. Úplně všechno"
"Všechno? Nevím kde začít. S čím začít"
"Tak začni s tím, jak se teď cítíš. A proč se tak cítíš"
"Teď? Teď jsem prázdná…"
A v další odpovědi začala vyprávět svůj příběh. Neznámý nepsal, jen četl. Čekal, až dopíše vše co má na srdci. Byl jediný, kdo jí nepřerušoval, kdo se jí nevyptával na příčiny. Jen četl.
Po několika zprávách zareagoval.
"Řekla jsi toto všechno už někomu?"
Zamyslela se nad tou otázkou. Řekla? Jasně, že jo! A… nebo ne?
"No, většinu své nejlepší kamarádce. Ale asi ne všechno"
"Tak mě všechno říct můžeš. Povídej. Musíš to ze sebe dostat"
Jak ví, že to není vše. Veškeré pocity. A tak dopsala i skryté maličkosti, které v sobě dusila.
Když dopsala poslední větu, uvědomila si, že pláče. A jak moc nenávidí svůj život, okolnosti, sebe. Že hněv, co má na okolí je jen zoufalství z toho, že se sebou nedokáže nic udělat. Že ona je ta zoufalá. Více začla nad sebou takto uvažovat. A dlouho nic nepsala. Byla v šoku, jak si toto vše sama uvědomila. Svět není ten špatný pro ni. To ona je špatná pro svět.
"Uvědomila sis to?"
Jak to ví? Jak to, že mě tak zná? Jak ví nad čím přemýšlím?
"Ano" odpověděla.
"Co s tím uděláš?"
"Nevím" stále v šoku.
"Ale víš"
"Nemůžu" tentokrát neznámý odepisoval rychleji.
"Neexistuje Nemůžu. Jen chci či nechci"
Odmlčela se. Bádala nad svou odpovědí.
"Ty ale chceš. Už dlouho. Jen se bojíš. Potřebuješ svolení. Ale jediný, kdo ti svolení dát může -jsi TY!"
Chvíli kouká na tu větu.
"Celou dobu co jsi mi psala, ses ani jednou nezmínila, proč tu chceš být. Smysl hledáš v pomoci druhým, ale i to, dle Tvých slov, ničíš. Tak co tu tedy děláš?"
Stále tam jen mlčky seděla.
"Není den, kdyby sis něco nevyčítala. Není den, kdy máš pocit, že jsi něco zkazila. Není den, kdyby ses víc nenáviděla. A ty to víš. Lépe než já"
Chystala se na to protestovat, když přišla další zpráva.
"Přemýšlíš nad protestem, že? Ale víš moc dobře, že to jsou jen lži. Bojíš se smrti. I když už dlouhá léta je to jediné, co tě uklidňuje. Myšlenka, že zmizíš, je pro Tebe osvobozující. Tak čistá a jasná"
"Je pravda, že jsem se o to párkrát pokusila. Ale mýlila jsem se!"
"Ne! Myslela jsi, že když bude mít o Tebe někdo strach, tak najdeš důvod s tím přestat. Ale nebylo tak, že? Pamatuješ ten pocit, když jsi ležela v té vaně s podřezanými zápěstími? Jaký to byl pocit?"
Váhala. Ale nakonec odpověď naťukala.
"Uvolňující" přiznala.
"Klidný" dodala.
"Přece chceš být v klidu, že?"
"Ano"
"Chceš ten zatracený klid, že? Bez stresu. Strachu. Zlosti. Že je to tak!"
"Ano. Ano je to tak. Chci to. Moc to chci!" plakala
"Tak na co čekáš? Jdi si za štěstím. Jen ty toho můžeš dosáhnout. Běž! Buď šťastná! A neváhej! Je to Tvá jediná cesta. A Ty to víš"
"Máš pravdu" přiznala.
"Máš zatracenou pravdu! Byla jsem hloupá a naivní. Toužila jsem po náklonosti, ale to byla jen má osobní faleš. Místo přiznání mého selhání. Trápila jsem jen sebe i ostatní. Máš naprostou pravdu!"
"A co s tím uděláš?"
"Udělám to! Zvládnu to!"
"Dokončíš to?"
"Ano!" odhodlaně odepsala. Nikdy si nevěřila jako tuto noc. Nikdy nebyla tak jasně rozhodnuta.
"Mohu mít jen otázku?" z ničeho nic napsala.
"Jistě"
"Bude blbé se rozloučit? Nemyslím tím dopis. Ale napsat mé kamarádce. Vždy tu pro mě byla"
"Jistě. Bude aspoň vědět, že i v této chvíli jsi na ní nezapomněla. Což jistě ví, ale pokud chceš - jen jí napiš"
"Dobře" ukončila rozhovor.
Vzala do ruky telefon. Ukazoval 4:30 ráno. Za hodinu bude vycházet slunce. Jen další den. Ale pro ní, pro ni poslední. Konečně poslední den.
Najela do nových zpráv a začala psát. Žádné romány. Žádné výlevy citů. Jen stručně a jasně.
´Promiň a děkuji´
SMS odeslána.
Vrátila se k notebooku. A napsala už poslední zprávu.
"Děkuji"
Stoupla si na postel, otevřela okno. Nadýchla se čerstvého vzduchu se zavřenýma očima. Usmála se. Konečně měla pocit upřímného úsměvu. Už zapomněla jaké to je.
Stoupla si na římsu. Naposledy se ohlédla za sebe do pokoje. Tak klidná nikdy nebyla.
Skočila.
Patnáct pater rozhodnutí, které nelze vzít zpátky.

"Není za co" dala odeslat. Dívka, která ji radila, se podívala na fotku vedle svého počítače.
Je na ní ona se svou kamarádkou. Kamarádkou, se kterou se už nikdy nezasměje. Otírala si slzy, ale zbytečně. Tekly proudem.
"Jen takto jsem ti dokázala pomoci, že" pronesla mezi vzlyky.
A na stole, na telefonu, byla otevřená příchozí zpráva od Kumiko.
´Promiň a děkuji´

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama